Zážitek z návštěvy ve VIPD s Paní Vychovatelkou i se sl. asistentkou Monikou

Dobrý den paní Vychovatelko, níže jsem si poznamenal svůj včerejší zážiteček. Třeba by se vám hodil na web.

Následující příběh je založen na skutečné události, jen s velmi ojedinělými a vlastně málo intenzivními prvky fikce. Vše je to skutečně intenzivní a vše pro to důležité se však stalo tak, jak se dočtete dále.

Je to tak přátelé, už nejsem nejmladší. A pokud si troufám odhadnout, ze skupiny abonentů VIPD budu asi patřit ke starším ročníkům. Přesto ale mám někde uvnitř mladého rošťáka a občas potřebu, aby se mu někdo pověnoval.

Tawse a slečna Monika

Až s časem člověk přichází na to, že život není ohraničen pevnými milníky typu: “už ses naučil sám přecházet přes silnici, tak můžeš ven i sám…”, “teď maturita – už jsi dospělej”, “teď vejška – tak to už jsi vopravdu dospělej”, jako by najednou věci byly samy ze sebe jinak. Prostě pořád žijem a mladý je, alespoň uvnitř, každý tak, jak mu to zrovna připadá. Ano, navenek to často působí komicky a možná někdy i absurdně svými projevy, jako třeba když se babky, který už mají i pravnoučata, zhulej na candrbále i s mladejma, ale na člověka prostě nepůsobí ubíhající léta rovnoměrně.  Naštěstí mám chápající partnerku, která se sama dlouho usilovala vycházet těmto i jiným mým charakteristikám vstříc. Tu aktivněji, tu méně, ale ano. A dlužno podotknout, že i v této věci, tak jako v dalších se svojí pílí, zarputilostí, odvahou i láskou ke mně dopracovala až k jisté míře – neváhám to tak nazvat – mistrovství. Leč, život přináší komplikace i tam a zpravidla tam, kde se nám nehodí, a tak protože máme pořád ještě celkem malé děti, pro které nemáme pravidelné hlídání, máme málo času a konečně taky spoustu jiných životních starostí, trochu u nás opadlo i ono vyhánění metlou z pekla. I došlo tedy jednou i na to, že jsem narazil na VIPD. Upřímně, ono na to asi jednou dojít muselo, protože s přibývajícím časem mě to už svrbělo víc a víc. Co vám budu vyprávět. Zkoušel jsem odolat, nejprve jsem se jen zaregistroval k odběru článků a vlastně dlouho jen tak očumoval okolo, ale … Však vy víte. 😉 Nu, zkraťme to – požádal jsem paní Vychovatelku o termín. Úvodní schůzka proběhla na začátku května a navzdory mému očekávání na mne vlastně až tak impozantně nezapůsobila. Poznal jsem se se sympatickou paní Vychovatelkou a v podstatě jsme si v úvodní schůzce víceméně vlastně jen celkem empaticky povídali. Byl jsem z toho tedy nervózní jako pes, protože jsem měl pořád pocit, že jsem se asi nevyjádřil jasně, ale nechtěl jsem nic uspěchat. Konečně, bylo to poprvé, kdy jsem se svými potřebami vylezl “někam ven”, a tak se dá pochopit, že úplně bravurně jsem si nepřipadal. Napravit se to mělo záhy. Po kultivovaném úvodu jsem více nastudoval obsah zdejšího webu a vzápětí se rozhodl, že “sezení” s paní Vychovatelkou a sl. Asistentkou Moniku to bude to pravé, co potřebuji, aby se věci měly, jak se mít mají. (Mňam! – Eeech! Sancta simplicitas!). Požádal jsem tedy paní Vychovatelku, zda by bylo možno sjednat takové setkání a bylo mi překvapivě brzy vyhověno. Já jsem tedy podle komentářů na webu spíš očekával, že stojím dlouhou frontu a na tohle je veliký nával, konečně i vysvětlení paní vychovatelky o zaneprázdněnosti slečny Moniky a jistá volnost komunikace o výběru termínu mi spíš dávaly asi jen naději, že jako nováček VIPD v tom budu na forhontě nějak dohledně, leč – mojí žádosti prý budiž vyhověno. A docela brzy!

Mezi tím, ale proběhla ještě jedna důležitá událost. Zeptal jsem se své partnerky, zda jí můj plánovaný výlet nevadí. Když s překvapeně zdviženým obočím odvětila, že už mi to přece doporučovala před rokem (sic!), tak jsem sice na chvíli ztuhnul, pod zády mi projelo lehké mrazení, ale pak jsem jí celkem drze požádal, zda by mi tedy pro paní Vychovatelku nenapsala krátký dopis, když si je tak jistá. Nu, jak se zdá, Pán Bůh trestá splněným přáním. Večer jsem dostal do ruky zalepenou obálku se slovy, že doufá, že si to pořádně užiju. Co je napsáno vevnitř, to jsem se měl dozvědět později. To mě tedy zrovna neuklidnilo. Pravda je, že jsem s paní Vychovatelkou komunikoval nějaké rámcové představy našeho setkání, tedy alespoň v té míře, jak si lze k paní Vychovatelce ještě “bezpečně” dovolit 😉 , ale že k tomu přiložím i originální požadavek mé milované, jak se později ukázalo dokonce vlastní rukou psaný, to byla tedy trefa.

V dohodnutý den, krátce po šesté ráno přistála v mém telefonu SMSka. Pravilo se v ní: “Ahoj L., tak dnes v 16:30 se na tebe obě těšíme. :-)” Zaplavilo mě horko, ale i pocit radosti (no, k té se ještě vrátíme, protože pocitů to přineslo venkoncem daleko více – “modří” tuší, že všelijakých), že to tedy klaplo a ten termín opravdu platí. Prohlédl jsem si pracovní plán na daný den a s úlevou seznal, že se mi vše povede celkem bez problémů stlačit v čase tak, abych měl i bohatou rezervu na sprchu a nezbytnou přípravu než vyrazím. K tomuhle, s tou přípravou, se sluší asi něco dodat. Řekněme, že za léta praxe s partnerkou jsme nashromáždili (no, spíš já) celkem slušnou kolekci často i velmi obstojných a v některých případech i vcelku luxusních rákosek, několik tawse, řemenů, no zkrátka bacátek a ubližovátek neurekom. Důvod, pro který to zmiňuji stojí v tom, že jsem se s paní Vychovatelkou už předem domluvil, že z mnoha pro mne dobrých důvodů použijeme pouze nástroje, které přivezu, což bylo akceptováno, protože na věci následující to rozhodně nemohlo mít žádný negativní vliv, kvalitativně tedy možná dokonce naopak. Příprava tedy opravdu nebyla jen o rychlém oblečení bundy a šup dolů do garáže. Ne, ne! Tohle se nedá zanedbat. Ale pořád dobrý. Nakonec vše zvládnuto. Tedy relativně. Na každém autě by měl být výrazný nápis: Pozorování navigace v autě, která vám ukazuje dojezdový čas poškozuje vaše zdraví!” Nebo rozhodně nervy. Když jsem po chvíli sledování téhož kdesi v klikatici smíchovských uliček dospěl k závěru, že to už je trochu moc a had aut přede mnou se vlastně vůbec nehýbe, začalo mne od jisté hodnoty na palubce polévat horko a začínal jsem panikařit. “50 navíc! A bez zahřátí! Nebo jak ony to vlastně hodnotí?” Hlavou mi běhaly děsné myšlenky a už už jsem si v duchu představoval, že asi vím, kterou z těch bestiálních rákosek v extra třídě Dragon cane si na to ty dračice vyberou. Topení v sedačce se mi  najednou zdálo být zapnuté na maximum, ačkoliv kontrolka na palubce ukazuje tmu. “Klííííd, to nějak vyřešíš!” nutil jsem si pořád do hlavy, ale nešlo to. Za chvíli jsem se vycukal tak, že jsem raději popadl telefon (Však taky jaképak držení za jízdy, když tu v té kolonou stojím, no ne?) a začal pomalu vyťukávat omluvu.  Odesláno! Ufff! … No jo, …. Jenomže,  …  žádná odezva! “No prima, tak to mi tam ještě připsaly nějaké body za výmluvy!” honilo se mi hlavou. No dámy a pánové, myslím, že za tu cestu by musela zšedivět i pleš. Ona tedy nakonec nějaká odezva i přišla, ale bylo to stejně jen něco o tom, že se nemám po Praze vozit autem. Ale dal jsem to. 16:18 Řehořova, zaparkováno. Na to, že jsem byl ještě v 15:58 v tom smíchovském zmatku asi dobrý.  “Už jsem tady,” vyťukávám znovu na telefonu. “Dobrá, jsi šikulka. Zazvoň přesně v půl…” zněla odpověď.  “Sakra, já se nezeptal, jakej je velitelskej čas!” blesklo mi ještě mezi ušima, ale to už ciferník mých hodinek ukazoval 16:30.

Po úvodním formálním pozdravu s paní Vychovatelkou a představení se sl. Monikou (mimochodem, pánové, já být paní Vychovatelka, tak i koušu, jak bych si takovouhle asistentku chránil!) došlo i na tu obálku. Mno, celé si to nepamatuji, ale zřetelně mi z toho růžového psaníčka utkvělo v paměti: “chybí exemplární tělesné tresty” a “důkladný, masitý (sic!) a vydatný výprask, a to i opakovaně”.  Nemůžu se přesně rozpomenout, zda paní Vychovatelce udělal větší radost tento požadavek nebo okamžik, kdy jsme se vyčíslováním mých hříchů dostávali k už celkem zajímavé cifře. Otázala se ještě, zda to opravdu psala moje láska a není to jen nějaká příběhová fikce a když jsem jí popravdě potvrdil, že to napsala opravdu moje reálná živá žena, její motivaci to viditelně nabudilo jak energeťák. “Masitý výprask  …” pobrukovala si chvílemi a evidentně s požitkem převalovala ta slova na rtech  …. Ouch! Dámy a pánové, ten byl! 84 za kouření, protože “kouření smrdí, poškozuje zdraví a leze do peněz” (Lidi! Mně na chvíli vypadla z hlavy i malá násobilka a jen jsem suše polykal, když jsem viděl, jak to tam naskakuje!). 12 přídaveček, že jsem si špatně odčítal čísla z tabule a nevěděl jsem kolik zbývá (To bylo asi v půlce a už mi nešlo ani odečítání!). 25 za dopravní přestupek, resp. obecnou neúctu k pravidlům  (…protože jak bych se sem asi z toho Smíchova tak rychle dostal?) a 25 za prokrastinaci a vůbec nekázeň. Ufff! Teda lidičky, já už měl v životě na zadku taky ledacos, ale dnešek bude asi fakt ouvej den! Musím přiznat (fňuk!), že jo! Mistrovství paní Vychovatelky v disciplíně “rákoska”, a stejně tak praxi sl. Moniky s tawse tady už vychvaloval kde kdo, ale přátelé, v kombinaci s tím jejich trošku bestiálně morfovaným výrazem dítěte v cukrárně a okořeněné nikoliv jemně nadšením, co si vše vyzkouší, když jsem vybalil všechno, co jsem si dovezl – vražedné, vynikající, velkolepé! Nefalšované tawse-rákoskové hody! Tawsec a Rákosec!

Výprask jsem absolvoval převážně důstojně (nebo jsem se aspoň snažil), přes stůl nebo v hlubokém předklonu, tawse i rákoskami. Jedovatější část byla pro mne servírována tenkou, ale vydatnou “dragonkou” v rukách paní Vychovatelky v pozici legs-up, tedy na zádech a nohy nahoru.  To bylo vážně ouch a ouvej!  Ale není ještě všem dnům konec, třeba si zvyknu. Nebo možná ne.

Poté, co jsme zúčtovali a úplně vyčerpali “program zasedání”, jsme se srdečně rozloučili a já prosvištěl Jižní spojkou kilo “do dom”.  A než byl konec i tomu, otekl mi zadek (aktuálně v módní švestkové barvě) tak, že teď se mi vlastně nejlíp daří vestoje nebo na břiše. Většími detaily se rozebírat netřeba. “Modří” vědí a novicům nezbývá než překonat strach a přihlásit se. Nebo můžou zůstat dál webovými tlachaly.

Nakonec, závěrem, bych chtěl tímto ještě jednou poděkovat paní Vychovatelce i asistentce sl. Monice za entuziasmus, obětavost a nadšeni pro ten “důkladný, masitý a vydatný výprask”. Teď mě tak vlastně napadá, když to po sobě  čtu, že ani nevím, jestli jsem se stal abonentem Motivačního programu VIPD nebo Manželské nápravny VIPD. Pokud ale mohu soudit dle toho, jak se na výsledku sedí, tak asi obou. 😉

17 komentářů u „Zážitek z návštěvy ve VIPD s Paní Vychovatelkou i se sl. asistentkou Monikou

      1. Profilový obrázekLeontýnka

        Děkuji Vám Moniko. Jsem bohužel po operaci, takže se vše odkládá až na leden příštího roku. Tak mám po nocích aspoň sny, jak od Vás dostávám pořádný výprask na zadek !!! A mám z toho pořádnou husí kůži…To mi věřte. Pozdravujte Madam vychovatelku, budu se moc těšit na další fotoreportáž. Krásnou noc, Váš Leontýnka.

  1. Profilový obrázekVisitor

    Oops, kam jsem to vlezl?
    Ale jo, o něco menší bolest jak spadnout z motorky nebo po prodělané banální operaci hemoroidů. Inu, proti gustu…

    1. Profilový obrázekJörn

      Myslím, že tady tak trochu mícháš jablka s hruškami. Zatímco výprask a operace hemoroidů jsou veskrze prospěšné byť bolestivé záležitosti, pád z motorky je zdraví a život ohrožující nedbalostní čin, který by si naopak nějakou další bolestivou akci vyžádal.
      Ono to nechce moc, jen si to trochu v hlavě poskládat jako domino 🙂

      1. Profilový obrázekJožka

        Trochu bych to poupravit, že ani za jedno není třeba klást vinu, také jsem obojí už zažil. Zážitek v podobě domluveného výprasku je něco jiného, velmi vzrušujícího pro obě strany a po týdnu, aspoň u mě téměř bez viditelných stop a protože nešlo o trest, ale odměnu, tak i bez psychických traumat.

  2. Profilový obrázekLeontýnka

    Dobrý večer. Moc pěkně to Pán sepsal. Škoda, že není vícero fotek sl. Moniky a P. Vychovatelky. Fakt škoda…Ta druhá fotka je docela brutální. Chodím moc rád na tyhle stránky. Mějte se, a hezký večer.

        1. Paní VychovatelkaPaní Vychovatelka Autor příspěvku

          Možná ta změna při výprasku s nohama nahoře by tě taky lépe motivovala. Jsou to prý velmi citlivá místa.

          1. Profilový obrázekJörn

            hmmm, to jsem nezkoušel, ale tipnul bych si, že vleže takhle na zemi to musí být obtížná pozice spíš pro Vás. Na stole by mě zas asi musela Monika nějak držet, abych nespad 🙂

            1. Asistentka MonikaAsistentka Monika

              To není na zemi, takže to tak hrozné není a proužky jsou to výstavní. 🙂 Aspoň bychom viděly, jak jsi ohebný a udržíš nohy nahoře. Rozhodně se nad tím zamyslím, když se budeš flákat a nebudeš plnit věci, které máš!

            2. Profilový obrázekE

              To je očividně na kanapi. No, ale ohebnost obdivuji. Předklonit se s rovnýma nohama a dotknout se prsty. No a pak vydržet. To by byl horší trest než rákoska.

          2. Profilový obrázekEdita

            Dobrý večer škoda že nebyvate na Slovensku. Mne by sa zišlo niekedy alebo aj často dať 25 na holú prdel s varechou alebo rakoskou alebo pravítkom alebo remenom, Dosť som neposlušna. Hlavne by trebalo vybiť zo mňa lenivosť.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *