Výchovný institut Kamenný dvůr – kapitola první

Jak jsem se dostal do Výchovného institutu v Kamenném Dvoře

Škola mě nebavila a tak jsem chodil s klukama často za školu. Když už jsme do školy šli, tak to byly samé lumpárny. Naposledy nás chytili, jak kouříme na záchodě.

Moje teta, která se o mě ve městě stará, si se mnou už nevěděla rady. Přišel jsem jednou večer domů, samozřejmě pozdě, a teta mi bez jakýchkoliv řečí přísně řekla: „Sbal si věci! Zítra odjíždíš.“ V duchu jsem si říkal: „Hurá vracím se k nám na vesnici, bylo na čase.“ Odpověděl jsem nadšeně: „Ano teto, hned si jdu sbalit věci. Jsi moc hodná, že mě posíláš zpátky k nám.” Moje teta nic neříkala. Jen se na mě dívala a tak nějak divně se ušklebovala. „Už je asi taky ráda, že pojedu domů,” říkal jsem si.

Odešel jsem do pokoje a začal si balit věci. Za chvíli přišla teta a zeptala se mě: „Ty nejsi zvědavý, kam jedeš?“ Díval jsem se nechápavě na tetu a nejistě jsem odpověděl: „No přeci domů.“ Teta se usmívala: „Ne, ne, Františku, domů nejedeš.“ Stál jsem jak opařený s otevřenou pusou. Teta pokračovala: „Zítra ráno odjíždíš, ale do Výchovného institutu na převýchovu. Už dále nemám na ty tvoje lumpárný náladu. Když to nejde po dobrém… Vždyť ty víš. Zabal si jen nejnutnější věci. Oblečení tam stejně dostaneš erární.“ Krve by se ve mně nedořezal.

O Výchovném institutu jsem slyšel od kamaráda Pepy, který tam byl a prý je to tam hodně přísné. Za každé nedodržení řádu se tam dávají výprasky, klečení na hrachu… „Teto, já už budu hodný. Prosím, neposílej mě tam, prosím.“ Teta byla najednou taková neoblomná. Dříve, když mi hrozila, že mi dá výprask vařečkou, tak jsem to vždycky nějak ukecal, ale teď… „Domluvila jsem ti nástup na 10. hodinu. Doprovodím tě na vlak. Paní ředitelka tě už bude čekat. A mám ti od ní vyřídit, že jestli mě budeš odmlouvat, rovnou dostaneš výprask na uvítanou 25 rákoskou!“ Už jsem radši nic neříkal, zabalil si nejnutnější věci a šel spát…

Nástup

Druhý den ráno mě teta doprovodila na vlak. Ještě mi zdůraznila: „Ne aby tě, Františku, napadlo, že vystoupíš na jiné zastávce než v Kamenném Dvoře. V ten moment bych to nahlásila četníkům. Stejně by ses nástupu nevyhnul a ještě k tomu by tě od paní ředitelky čekal exemplární výprask 100 ran rákoskou a týden na samotce!“ „Teto, neuteču“. Tentokrát jsem svůj slib myslel opravdu vážně a i teta to musela vidět na mém výrazu. Celou cestu jsem myslel jen na to, co mě tam čeká. Říkal jsem si: „Proč jsem tak zlobil?” Dvě hodiny ve vlaku utekly hrozně rychle a už se blížila zastávka Kamenný Dvůr. Abych nezabloudil, dostal jsem od tety mapku. Říkala mi, že paní ředitelka v žádném případě nestrpí pozdní nástupy a že za každou sekundu zpoždění je jedna rána rákoskou!

Institut je v malém zámku na okraji lesa. Byl naštěstí vidět už od vlaku, takže jsem nemohl zabloudit. Šel jsem svižným tempem, neboť jsem se bál, abych nedostal hned výprask za pozdní příchod. Přesně v 10 hodin jsem zazvonil na zvonek u vchodu do zámku. Otevřely se dveře a tam stála paní, která mi jen řekla: „Pojď za mnou, paní ředitelka tě už očekává!“

Šli jsme dlouhou chodbou, až jsme dorazili ke dveřím s nápisem ředitelna. Paní, která mě ke dveřím odvedla, řekla: „Tady počkej, než tě paní ředitelka vyzve ke vstupu. Už o tobě ví.“ Strachy mi hrozně bušilo srdce. Zpoza dveří se ozvalo: „Už smíš dál.“ Otevřel jsem dveře a za stolem v křesle seděla paní ředitelka. Urostlá žena s přísným výrazem ve tváři, ze kterého šel strach. „Neumíš zdravit?“ vykřikla na mě, až jsem se lekl. Začal jsem koktat: „Pro… promiňte, jsem celý, no, zmatený, je to tu…“ „Za prvé, jsem paní ředitelka a tak mě budeš oslovovat! Za druhé: když o něco žádáš, tak nejdřív prosíš! Takže znovu!“ Vysoukal jsem ze sebe: „Pppaní ředitelko, odpusťte prosím, jsem celý…”  „Co jsem ti říkala v druhém bodě?!?“ V duchu jsem si říkal, co jsem udělal špatně… „ODPOVĚZ!“ zakřičela paní ředitelka na mě. „Že mám prosit,“ zašeptal jsem… Paní ředitelka: „Zase špatně. Nejdřív se prosí. Takže si píšu 25 ran rákoskou na holou zadnici, ohnutý přes trestnou kozu a seznámení s dalšími nástroji. Pro tvou informaci, výprasky, pokud to není okamžitý trest, se vyplácejí v sedm ráno a v sedm večer. Kolik je hodin? Nemusíš mi odpovídat. Je půl jedenácté, takže výprask rákoskou prozatím 25 ran dostaneš večer. Proč prozatím? Do večera je ještě dlouhá doba.“ Nechápal jsem, jak to paní ředitelka myslí, ale radši jsem se na nic neptal a jen potichu řekl: „Ano, paní ředitelko.“ Paní ředitelka mi podala na prostudování Výchovný řád institutu a se slovy: „Počkej na chodbě na mou asistentku. To je ta, která tě přivedla. Odvede tě na pokoj.“

Blíží se večer

Na pokoji jsme byly čtyři. Ještě jsem si ani nevybalil a už se mě spolubydlící ptali, jak jsem se sem dostal, co jsem udělal a že mám určitě v sedm večer výprask 25 ran rákoskou. „Jak to víte?“ zeptal jsem se. Kluci se rozesmáli a jeden povídá: „To měl každej. Říďa si na poprvé vymyslí vždycky nějakej důvod. Dělá to kvůli tomu, aby noví věděli, jak to bolí a co je za kašlání na řád čeká. Tenhle vejprask ještě nebejvá tak hroznej. Hlavně si nehraj na hrdinu a radši křič bolestí a pros. Na říďu tohle docela funguje. Jo a hlavně nezapomeň počítat. Jestli to spleteš, tak začíná od začátku.“ „Zase to křičení moc nepřeháněj,“ přidal se druhý. “Jeden frajírek řval jak pominutej a místo toho, aby mu to pomohlo, tak říďu naštval, dostal roubík a jednou tolik. Když je naštvaná, tak je to fakt vostrý…“ To mi teda pomohli, říkal jsem si v duchu.

Celý den jsem myslel jen na večer a na výprask, který mě čeká od řídi. Nikdy před tím jsem rákoskou nedostal. Měl jsem strach a do toho čas strašně rychle letěl.

Nezadržitelně se blížila sedmá hodina a já si uvědomil, že vůbec nevím, kde se nachází ta místnost. Ve výchováku, tak se mezi námi říká řádu, je napsáno v suterénu, vedle samotky. Ale kde to je? Rychle jsem se běžel zeptat na pokoj kluků. Začali se smát: „Ty vole, jestli přijdeš pozdě, tak si užiješ. Pozdní příchody říďa nesnáší. Rychle běž na konec chodby, po schodech dolu a první dveře vlevo.“

Pokračování příště…

11 komentářů u „Výchovný institut Kamenný dvůr – kapitola první

  1. Rebelka MonikaRebelka Monika

    Moc pěkný začátek povídky, hezky napsané a musím prozradit, že pokračování bude ještě lepší. 🙂 Velmi se mi líbí přísnost paní ředitelky a někoho mi to připomíná. 🙂 Doufám, že pokračování bude více a František se ve Výchovném institutu napraví. 😉

    1. HonzickHonzick Autor příspěvku

      Děkuji. 😉 Sám jsem zvědavý, jestli a jak si s ním paní ředitelka poradí. 🙂 Zatím neví, co ho čeká. Brzy se to ale dozví a jistě se i podělí…

  2. Vojtěch

    Působivý a dojemný příběh. Být ovšem tím zlobivým chlapcem, vzal bych si s sebou do vlaku láhev napalmu a ten srandovní lesní zámeček preventivně zapálil. Když mám být gauner, tak se vším všudy. Jinak obě dámy zdravím a mám dotaz, kdy by v září měly volný termín ? Tak nějak cítím, že by mi výprasková masáž zase dost a docela prospěla. Za ty provokační kecy v úvodu tedy určitě.

    1. Asistentka MonikaAsistentka Monika

      Také tě zdravím Vojto, ty nevhodné komentáře si budeme muset jednou pro vždy vysvětlit!!!
      Napiš Paní Vychovatelce a domluvte se. 🙂

      1. Vojtěch

        Jasná věc, Moniko, zkraje září paní Vychovatelce napíšu a vymyslíme nějaký vhodný termín. Ale mám podmínku. Tawse ne ! Tawse prostě ne !! Rákosky klidně, ty obě dvě ostatně milujete, bičíky a řemeny také, ale tawse ne !!! Vůbec nechci, aby se mne ten paznecht s rozeklaným jazykem a vymyšlený nějakým středověkým úchylem dotýkal !!! Jinak se na vás dvě zase těším. Ale bez přítomnosti té výše zmíněné obludy.

          1. jay kay

            tawse je výborný, může dávat jednu pusinku za druhou a neprosekne kůži, ani při dlouhém a důrazném používání…
            vypadá úžasně a budí respekt už jen tím, že odpočívá na stole…
            je jako pitbull za plotem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *