TANDEM, opravdový zážitek

Výprask dřevěnou plácačkou, pro zahřátí

Tandem

(reportáž z akce, která nahradila inspekci)

Tahle akce byla plánována moc dlouho, když hlavní myšlenka mě napadla, tak tři týdny před velikonocemi a nedala mi spát. Pokud jste návštěvníky těchto stránek, mohli jste číst moji povídku Inspekce, která byla vzorem scénáře. Jenže po velkém plánování se zjistilo, že vážní zájemci postupem času dostávají strach a odpadávají jeden po druhém. Ještě v neděli večer jsem spoléhal na to, že přece jen někdo dorazí, užít si společný výprask. Nedorazili (zbabělci).  Po nezbytné výměně zpráv jsem trochu zklamaný, snad se dostaví aspoň paní inspektorka, vždyť jsem přijel kvůli ní. Jak se blížím ke kabinetu paní ředitelky, moje srdeční frekvence začíná narůstat. Srdce cítím až v krku a kdyby mi teď někdo změřil tlak, asi bych skončil na pohotovosti.  Sahám na kliku, jsem očekáván. Paní ředitelka mě vítá a sděluje mi další ránu osudu, paní inspektorka má zpoždění. No nic naplat, musím vytáhnout náhradní plán, ještě že mám dostatek scénářů v zásobě.

Zvoní, paní inspektorka je tady. Pro dnešek to ale nebude návštěva školní inspekce, ale řádný pohovor v psychologicko – výchovné poradně paní vychovatelky a její asistentky. Musím se vyzpovídat, moc se mi do toho nechce. Přesto přiznávám, v pracovní době sem tam kouknu na nestydaté obrázky. V práci to zjistili a poslali mě do výchovných rukou paní vychovatelky. Ta se mnou probírá moje provinění a způsob jakým bych měl dojít k nápravě. Chtě nechtě musím souhlasit. Jsem vyzván k odložení svrchního šatstva, tentokrát jsou mi spodky ponechány, asi to nebude tak přísné jako posledně.

Paní vychovatelka už sedí na židli a vyzývá mě k výběru plácačky, volím zlatý střed, je provrtaná jako od červotoče. Paní vychovatelka ji pohladí a pochválí můj výběr a odkládá ji vedle sebe. Musím se přehnout přes její kolena, chvíli mi jezdí rukou po zadečku a v tom její ruce zajíždějí za lem spodků. Jdou dolů, je to tady.

Plác, první štiplavá rána zasahuje moje pozadí, za ní další a další. Zadek mě začíná pěkně pálit, to dřevo je pěkně tvrdé, blesklo mi hlavou. Až v tu chvíli si uvědomuji, že jsme přímo naproti zrcadlu. Bože ona mě vyplácí holou rukou, má ji snad dřevěnou? Paní asistentka to nevydrží, a když vidí příležitost, taky si přidá pár plácnutí. Mezitím se už v ruce paní vychovatelky objevuje plácačka, významně ji hladí a přikládá k mé kůži. Plesk, jau ta štípe. Rána za ranou dobývají mé pozadí, paní asistentka zjišťuje jak je zadek prohřátý. „Ještě,“ zní verdikt z jejích úst. Kolik jich dopadlo nevím, podle bodavých pocitů v mé mysli bych tipl tak padesát. Můžu se postavit, dotýkání zakázáno, ruce za hlavu. Hrách už čeká, trošku si poklečím. Dámy jsou zaujaty mou červenající zadnicí, jedna po druhé ji osahává. „Myslím, že by se na ní dal měřit tep, je tak akorát,“ říká asistentka spokojená s dosavadním průběhem. Paní vychovatelka už chystá další dějství, přistavuje židli k pohovce, musím si na ni kleknout a řádně vystrčit svoje hříšné pozadí. Paní asistentka mezitím přebírá nástroje, už si vybrala, naštěstí jen „natřasávačku“. I paní vychovatelka má v rukou řádný nástroj, staví se do příslušné pozice. Švih, první rána mě zasahuje. Není to tak hrozné, jak jsem očekával, paní vychovatelka s asistentkou se po pár ranách střídají, buď má paní asistentka lehčí ruku, nebo přívětivější nástroj, od ní to bolí míň. Pohledem na za mnou stojící zrcadlo sleduji jednotlivé dopady, pěkně se mi vlní, jako sulc. Prvních padesát je na svém místě, hrách už čeká. Rákoska paní vychovatelky končí v mých napnutých rukou se slovy: „Pěkně jí poděkuj.“

Musím opakovat větu: „Nebudu v pracovní době sledovat erotické stránky a budu se plně věnovat pracovním povinnostem.“ Mám si ji řádně zapamatovat. Najednou vkládá mezi moje půlky „Kleopatru“, zvlášť dlouhou španělku. „Běda jestli ti vypadne, dostaneš padesát navíc,“ hrozí paní asistentka.

Jsem přehnutý u stolu, dámy chtějí, abych si svoje provinění řádně uvědomil, musím vždy říct poučnou větu, zapomínám však počítat, tyhle rány dostanu znovu. Nejdřív číslo a pak: „Nebudu v pracovní době sledovat erotické stránky a budu se plně věnovat pracovním povinnostem.“

„Líp a s nadšením,“ nařizuje paní vychovatelky pozorujíc můj stále víc pruhovaný zadek. Jí se to mluví, zadek pálí mě a ne ji, nechce si to vyměnit? Asi ne, další rány z jejích rukou mě těžce zasahují. Pálí jako čert, ani nehlesnu, takovou radost jim neudělám.  Opět na mě čeká hrachová pomsta, asi jim ho trochu podrtím, jen přidat vodu a bude z toho hrachová kaše. Dámy se ptají, co jsem se naučil, za boha si nemůžu vzpomenout na těch pár slovíček, myslím jen na svoje pálící pozadí. „On to zapomněl, co sním,“ říká paní asistentka. Dámy spolu živě debatují a odcházejí do zákulisí, to sem tomu dal, nezapamatuji si ani jednu větu. Tím jsem nad sebou završil ortel. Po chvíli se vracejí oděné v bílých pláštích, paní vychovatelce to strašně sekne, můj vojín začal málem salutovat. „ Jen se ovládni, víš, co tě čeká,“ říkám si. Znovu ke stolu a tentokrát zadek řádně vystrčit, podložit tělo, ať je výš a moje ruce musí uchopit nohy stolu až úplně u země. Když mě ty dvě vidí, napadá je, že bych se mohl chytit příčky pod stolem. „Nejsem hadí žena,“ odpovídám úsečně. „Škoda, tak tě musíme trochu zpružnit,“ odpovídají. „Teď ti dáme pár ran pořádným fofrem, počítat budeš každou desátou. Přikyvuji, paní asistentka se do toho vložila s pořádnou razancí, po ní i paní vychovatelka. Kolik ještě, vyslovuji číslo, dámy jsou přesvědčené, že je špatně, ale řekl jsem prý o deset méně, takže rány navíc mě stejně neminou.  Jedno sto padesát a já opět neumím tu zpropadenou větu, paní vychovatelka jen kroutí hlavou: „Potřebuje ještě.“ Ty dvě se zaměřují a dávají si vzájemně přednost, nevím, která z nich bije víc, jsem jen kousíček od toho, abych křičel, ovládám se, jen ty počty se mi nějak slévají dohromady. Naštěstí poučnou větu umím z paměti dokonale. Obě se na mě dívají, chtělo by to nějakou zlatou tečku, třešničku na dortu, říkají si. „Co takhle namazat,“ vyslovuje se paní asistentka. „Myslíš hned, nebo až potom?“ ptá se paní vychovatelka trošku nechápavě. „Jasně že hned,“ odpoví paní asistentka a otevírá růžovou mast, se kterou mi potírá celé pozadí, i paní vychovatelka přikládá ruku k dílu. Mám ji namazanou, ale zatím nic moc necítím.

„Kolik,“ ptá se paní vychovatelka. „Jedno sto sedmdesát pět,“ odpovídám, no je jich o pár víc, ale přesné číslo nevím. „Tak to nemůžeme nechat,“ konstatují obě svorně a vyměřují správný dopad na mém zadku. „Teď žádné počítání, jen si uvědomte svůj přestupek,“ nařizují. To co na mě nachystaly, mě úplně dostalo, jedna rána následuje druhou, tak že rákosky málem škrtají o sebe. Kdybych neklečel na židli, asi bych padl do kolen. „Dvě stě,“ křičím ve snaze je zastavit. Naštěstí poslechly a ptají se, jestli jsem se poučil. „Ano prosím odpovídám. „Nebudu v pracovní době sledovat erotické stránky a budu se plně věnovat pracovním povinnostem.“ Jsou spokojené, asi jsem konečně dosáhl nápravy. Ještě nezbytná kontrola mého pozadí a můžu se obléct. Po vynaloženém úsilí si dámy vychutnávají francouzské červené, já vysušuji sklenici kohoutkové vody jedním tahem. Dneska se do mě opřeli pořádně. Krásně si povídáme, pak nastává čas loučení, odjíždím veřejnou dopravou a v metru ještě píšu první verše mých prožitků.

Celkem spokojeně usedám do auta a vyjíždím z parkoviště, kde jen se vypíná vyhřívání sedadel. Na červené na druhé křižovatce marně hledám vypínač. To co mě pálí, není sedačka, ale následky masáže tou růžovou mastičkou.  Jak jsem usadil zadek na rozpálenou sedačku od sluníčka, pěkně se to rozjelo. Pálí jako čert. Teď vím, jak se cítí hamburger v „mekáči“. Po padesátce kilometrů křičím: „Podlít, nebo se připálím.“ Zoufale hledám místečko, kde bych zastavil a dal kalhoty dolů.  Je tady, už můžu, pěkně si ji pohladím, snad to pomůže. Nepomohlo, po pěti minutách je pálení zpátky. Takhle to dál přece nejde, pěkně mi to zavařili, domů ale dojet musím. Naštěstí až jdu spát, je to už lepší, usínám s nepopsatelným výrazem ve tváři. Jsem spokojený, jen holky mohli možná pár kousků ještě přidat. No snad příště.

Milý čtenáři, snažil jsem se o co nejvěrnější popis proběhlých událostí, ale ten příval pocitů mi dal tak zabrat, že se mi to jen těžko přesně vybavuje, ale tak nějak to opravdu bylo, příště si asi budu dělat poznámky. Nevím, jestli je to zásluhou rozehřátí mého pozadí plácačkou, nebo tou zpropadenou mastičkou, ale dnes, když píšu tuhle reportáž je moje kůže jen trošku růžová až na jedno místo kam zasadila paní asistentka deset ran. Trefila se na milimetr (jau). Chválím její přesnou ruku. Kdo z Vás by chtěl něco takového zažít, klidně se na jednu z dam obraťte, jen tu mastičku si dobře rozmyslete, pálí jako čert.

Rákosková terapie

Namažeme, ať to pěkně pálí!