Budu dodržovat povolenou rychlost! reportáž z exekuce

POD RÁKOSKOU Budu dodržovat povolenou rychlost!

autentická reportáž z exekuce

Po první návštěvě paní přísné vychovatelky jsem se rozhodl, že takovou ženu, vládnoucí rákoskou pevnou rukou a s nadšením, musím navštívit alespoň ještě jednou. Ve chvíli kdy se má mysl i pozadí dostaly do stavu, že si žádají přísného potrestání, dal jsem se do vymýšlení originální zápletky. S využitím fantazie jsem jí zaslal rozhodnutí o provedení exekuce. Jelikož jsem se jako řidič dopustil porušení dovolené rychlosti v obci o více než 20 kmh-1, byl jsem přestupkovou komisí uznán vinným a po zralém uvážení jsem měl obdržet sedmdesát ran ratanovou rákoskou.

Paní vychovatelka mě překvapila rychlou odpovědí. Moje představa se jí zalíbila a slíbila mi co nevidět předvolání k exekuci. To přišlo v pondělí s tím, že dostavit se mám už následující den v úterý. Když jsem jí potvrzoval email, že s exekucí souhlasím a přijedu, přepadly mě vtíravé pocity. Stáhl se mi žaludek, srdce jsem cítil až v krku, nevím přesně, jak to bude probíhat, snad mám i strach. Následující den roztřesenými prsty zasílám SMS „Jsem na cestě, přijedu včas“. Už je ona hodina, já stojím u dveří a paní vychovatelka mě pouští dovnitř a hned začíná podle scénáře. Zjišťuje, zda vím, proč jsem se dostavil, a začíná mi předčítat exekuční příkaz. Musím potvrdit číslo případu a vydat souhlasné stanovisko s vykonáním rozhodnutí, aby nedošlo k justičnímu omylu.

Dává první příkaz

„Odložte si svršky až do spodního prádla“ shlídne mou postavu. „Spodky dolů, tričko si můžete nechat“. Je ve mně malá dušička, trenky letí ke kolenům a na svět vykukuje moje bílá zadnice. Musím jít k tabuli a na ní napsat předepsanou větu „Budu dodržovat dovolenou rychlost“. Teď si musím podat předepsanou ratanovou rákosku z její sbírky. Její síla a ohebnost na mě udělala dojem, bojím se, to bude bolet. Mám se vrátit zpátky, bere do rukou židli a staví ji opěradlem k psacímu stolu. „Pojďte sem a klekněte si na sedák, poté se předkloňte a celým tělem se položte na desku stolu.“ Bezmyšlenkovitě příkaz plním. Začíná mi sdělovat pravidla udělení výprasku „Teď dostanete deset ran, po každé přečtete poučnou větu z tabule. Pokud se budete bránit či uhýbat ránám, budete pevně připoután a začneme se vším od začátku“. Tím mi vyrazila dech, připoutat se rozhodně nenechám, to vydržím.

„Prásk“ první rána dopadá na nepřipravenou kůži. Pálí to, ale dá se to vydržet. Připomíná mi můj úkol. Okamžitě nahlas předčítám větu z tabule. Další a další rány dopadají na holou zadnici. Při čísle sedm málem vyjeknu, dává si záležet, má pádnou ruku. Je konec první fáze, přežil jsem a na vyzvání vstávám. Mám prý rozšířit počet poučných vět o dalších pět. Roztřesenou rukou píšu po tabuli, zadek pěkně bolí. Všechny věty musím nahlas přečíst, abych si uvědomil svůj hřích. Mám se opět za ní vrátit a zaujmout stejnou polohu. Tak začíná druhá fáze, tak jak jsem o ní snil.

Čeká mě dvacet pět rychlých ran. Musím si je počítat, tak rychle jak paní bude bubnovat. Padají jako z kulometu, její ruka je pádná a švihy jsou silné tak akorát. Můj hlas nabírá do obrátek, patnáctku už snad křičím. Číslo osmnáct mě těžce zaskočilo, tak jak se držím desky psacího stolu, málem jsem ji utrhnul. Těch pár dalších musím vydržet, přestávka je na dohled. „Dvacet pět“ v rychlosti říkám a oddychuji. Paní kontroluje stav mé zadnice a oznamuje, že podle protokolu mě čeká ještě jednou tolik. Celý natěšený na pokračování si v duchu říkám, co mě asi čeká, jaké provedení zvolí? Odhalila mou slabinu, rány v rychlosti velmi prožívám, proto se rozhodla pokračovat stejně. Rákoska začíná svůj tanec, já hrdinně to snáším, číslo za číslem, ale čím blíže ke dvacítce je mi jasné, že rychlost je špatná. Jak tak kterou jsem na silnici porušil, tak o to víc ta co mi bubnuje po zadnici. Paní to ví a jen zdůrazňuje „rychlost je špatná, tak jak se budeš chovat.“ „Budu dodržovat dovolenou rychlost“ říkám. „No ještě že jsi nejel rychleji“, říká „nevím jak bys to pak vydržel“. V duchu souhlasím, musím vstát a jít k tabuli. Smažu dříve napsané věty a paní si přeje, ať si vezmu červenou fixu. Zadek mě neskutečně pálí a pravděpodobně je oděn do stejné barvy, možná i tmavší.

„Teď napiš dvacetkrát, jak v provozu se budeš chovat a po napsání to vždy krásně přečti“ zní příkaz. Roztřesenou rukou píšu větu za větou a odříkávám „budu dodržovat dovolenou rychlost“. Paní je semnou spokojená, teď nastane třetí fáze. Posledních deset ran, snad mi dá co proto.

Co si na mě vymyslela? Staví židli doprostřed místnosti a já se musím ohnout přes opěradlo a rukama chytit židli až úplně u země. Mé tělo je napnuté jak luk, nejsem příliš sportovní typ, tak mi to dělá trochu problémy. Paní vychovatelka nastavuje zrcadlo tak, abych mohl pozorovat, jak hladově se její rákoska zakusuje do mé zadnice. První rána, dopadá mnohem níž, než jsem čekal, na neposkvrněné místo na samém spodním konci

mojí zadnice. „Aú, to pálí.“ Nedívá se vlevo, vpravo a další rána dopadá na to samé místo. Číslo devět mě přivádí do stavu, kdy chci vyskočit zavřenými dveřmi, kdybych ale nebyl téměř nahý. Už jen jednu. Dopadá s neztenčenou razancí. Paní si ověřuje, zda jsem se náležitě poučil či zda má ještě pokračovat. V té chvíli tvrdím, že jsem nejvzornější chlapeček na světě a po dalším pokračování netoužím. Paní odkládá nástroj pomsty a ukončuje moje sladké utrpení.

Prohlížím si v zrcadle svůj zadek, k mému překvapení kromě fialové barvy a několika jelit je naprosto v pořádku, musím paní pochválit. Dokonale odhadla intenzitu a směrování ran, ta ví jak na nás hříšníky. Oblékám se a dáváme se do družného rozhovoru, po chvíli se mi vybarvuje na tváří spokojený úsměv, i když pro pohodlné sezení musím být zkroucený jak akrobat, abych šetřil postižená místa. Paní mi předvádí svoje nové přírůstky. Mezi nimi mne zaujala super silná (snad 20 mm) rákoska. Je z ratanu, krásně rovná použitelná jedině snad jako ukazovátko do hodiny zeměpisu s nástěnnou mapou světa. A když žáček neví kde je Mongolsko, hned nastane mu horká chvilka, ať na rány si zvyká. Pak paní přede mě položí zahnutou rákosku, mnohem delší a o fous silnější, než ta, se kterou jsem se právě důvěrně seznámil. Dovolí mi ji potěžkat a ve vzduchu s ní zamávat. „Asi jsem se zamiloval“ říkám bezděčně. „S touhle bych si zatancoval“. „Jestli chceš tak můžeme hned, tvůj zadek na to má“ přizvukuje paní. Souhlasím. „Tak kalhoty dolů“, zní příkaz a židle už je přistavena ke stolu. S radostí já se na ní pokládám, tentokrát svou hlavu otáčím a pozoruji paní vychovatelku. Hladí mě po zadku, zaměřuje rákosku, hledá zbylá místečka, kde zabolelo by to maličko. Už se napřahuje, toto pěkně sviští, rána za ranou dobývají mé pozadí. Je vidět že ji to strhlo a že se evidentně baví. „Dvacet pět“ prohlásila, když ukončila proceduru. Zadek pálí jako čert, ale já nemám dost. Začínám prosit „ještě dvě tou super silnou“. „No když chceš tak pět“ překvapuje mě svým souhlasem. Bere ji do ruky, napřahuje se, ruka už jde dolů, rána přiková mě ke stolu. Přestože mám zadek napnutý, rána ho rozpůlila, že si chvíli připadám jak velbloud. „Chtěl jsi víc, tak se zadus“ říkám si v duchu. Další rána dopadá, za ní třetí, čtvrtá, náležitě si to užívám. „Konec“ prohlašuje „jestli ti dám ještě ránu, budeš mít zadek na hadry“. Po tom rozhodně netoužím, a souhlasím s ukončením exekuce. Vstanu a prohlížím si zadek. Pěkně jsem to schytal, na kůži mám jelito, že krtek by mohl závidět, jaký je to kopeček. Již vypršel nám daný čas, oblékám se, loučím se s přísnou paní vychovatelkou. Tuhle lekci si opravdu budu pamatovat. Ještě naposledy se smutně zadívám na dlouhou zahnutou rákosku, zatím nemá jméno, musím jí asi nějaké dát. Už musím jít, snad se ještě někdy setkáme.

Jedu domů, ještě že mám měkké auto a ne ty sado-maso VW sedačky. I tak po padesáti kilometrech musím zastavit, spustit kalhoty a trochu si ji pohladit abych dojel domů, pálí jako čert. Spát jdu v pohodě, celý rozzářený usínám na břiše. Ve dvě ráno se probouzím, na zadku si snad mravenci udělali večírek, neskutečně kouše. Trošku si ho pohladím a jen matně vzpomínám na dnešní události. Usínám s úsměvem na tváři a s polštářem v náručí, snad správnému chování mě to naučí.

Pokud jsi milý čtenáři dočetl až sem moje řádky, předpokládám, že máš stejné zaujetí pro správný konec rákosky jako já (i když možná jednou bych chtěl vyzkoušet i ten opačný). Ubezpečuji Vás, že výše uvedené jsou moje zcela autentické prožitky, nejde tedy o fiktivní příběh, ale o zcela pravdivou reportáž, snad jen místy podbarvenou květnatými obraty a mým veršotepec kým duchem. Ujišťuji Vás, že exekuci jsem podstoupil zcela dobrovolně a na vlastní žádost. O tom vypovídá to, že z původních plánovaných sedmdesáti ran naší kouzelné hry se stalo konečných sladkých devadesát devět.

Pokud někdo se stejnými sklony váháte oslovit paní vychovatelku, napište jí. Předem se vyzpovídejte ze svých hříchů a snů, dohodněte si způsob a počet ran (výprask se dá dát i holou rukou a v tom je i něco erotického). Začněte pomalu a zlehka, nedejte si zničit představivost zkreslenými příběhy z literatury. Radši přijít dvakrát a po hodině dvou se štěstím vzpomínat na krásné okamžiky než si doživotně zkazit svůj sen. Po příchodu se paní vychovatelka dá ihned do díla, jalové tlachání před výpraskem nesnáší, jen probrání Vašich hříchů Vás čeká. Nebojte se, paní vychovatelka je moc příjemná a krásná dáma s velice pádnou rukou. Touží napravovat hříšné hlavy, prostřednictvím jejích pozadí, ať již už mužů či dívek. Bezduché mlácení nemá u ní šanci a povězme si otevřeně „TA HRA JE CO NÁS BAVÍ.“

Váš Martin

2 komentáře u „Budu dodržovat povolenou rychlost! reportáž z exekuce

  1. Profilový obrázekalwin01

    Mimořádně čtivě a pěkně napsáno. Musel to být zážitek, na který se nezapomíná, blahopřeji oběma účastníkům.

  2. Profilový obrázekPaní Vychovatelka Autor příspěvku

    Musím se přiznat, že taková reportáž z mého výprasku mi pohladila ego a byla bych sama proti sobě, kdybych jí nezveřejnila. Děkuji Martine, za znovu prožití tvého výchovného výprasku, krásně si to napsal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *