Archiv autora: Honzick

Výchovný institut Kamenný dvůr – kapitola druhá

Pokračování výchovy nezbedníka Františka v Kamenném dvoře (první kapitola zde)

Celý den jsem myslel jen na večer a na výprask, který mě čeká od řídi. Nikdy před tím jsem rákoskou nedostal. Měl jsem strach a do toho čas strašně rychle letěl.

Nezadržitelně se blížila sedmá hodina a já si uvědomil, že vůbec nevím, kde se nachází ta místnost. Ve výchováku, tak se mezi námi říká řádu, je napsáno v sutérenu, vedle samotky. Ale kde to je? Rychle jsem se běžel zeptat na pokoj kluků. Začali se smát: „Ty vole, jestli příjdeš pozdě, tak si užiješ. Pozdní příchody říďa nesnáší. Rychle bež na konec chodby, po schodech dolu a první dveře vlevo.“

Celý udýchaný jsem doběhl do sklepa a stál u dveří. Ale co teď? Mám zaklepat, nebo pro mě příjde. Jak to mám do pytle vědět. Když nezaklepu, tak příjdu pozdě a když zaklepu, tak to bude taky špatně. No nic, zkusím zaklepat…

Celý příspěvek

Výchovný institut Kamenný dvůr – kapitola první

Jak jsem se dostal do Výchovného institutu v Kamenném Dvoře

Škola mě nebavila a tak jsem chodil s klukama často za školu. Když už jsme do školy šli, tak to byly samé lumpárny. Naposledy nás chytili, jak kouříme na záchodě.

Moje teta, která se o mě ve městě stará, si se mnou už nevěděla rady. Přišel jsem jednou večer domů, samozřejmě pozdě, a teta mi bez jakýchkoliv řečí přísně řekla: „Sbal si věci! Zítra odjíždíš.“ V duchu jsem si říkal: „Hurá vracím se k nám na vesnici, bylo na čase.“ Odpověděl jsem nadšeně: „Ano teto, hned si jdu sbalit věci. Jsi moc hodná, že mě posíláš zpátky k nám.” Moje teta nic neříkala. Jen se na mě dívala a tak nějak divně se ušklebovala. „Už je asi taky ráda, že pojedu domů,” říkal jsem si.

Odešel jsem do pokoje a začal si balit věci. Za chvíli přišla teta a zeptala se mě: „Ty nejsi zvědavý, kam jedeš?“ Díval jsem se nechápavě na tetu a nejistě jsem odpověděl: „No přeci domů.“ Teta se usmívala: „Ne, ne, Františku, domů nejedeš.“ Stál jsem jak opařený s otevřenou pusou. Teta pokračovala: „Zítra ráno odjíždíš, ale do Výchovného institutu na převýchovu. Už dále nemám na ty tvoje lumpárný náladu. Když to nejde po dobrém… Vždyť ty víš. Zabal si jen nejnutnější věci. Oblečení tam stejně dostaneš erární.“ Krve by se ve mně nedořezal.

Celý příspěvek